by
Listopad 20th, 2019

This post is also available in: enEnglish frFrançais deDeutsch esEspañol pt-brPortuguês nlNederlands itItaliano ja日本語 daDansk

Kulturní a etnický vývoj

První společenství víry v Ješuu (Ježíše) vzniklo v den Letnic (Šavuot). Jeho původní jádro tvořilo sto dvacet židovských věřících (Skutky 1:14), především rodilých „Izraelců“ z Galileje Skutky 1:11; 2:7).

Pečlivé čtení evangelií a knihy Skutků nám odhalí sociální, hlavně etnické napětí mezi Ješuovými učedníky z Galileje a více nábožensky založenými Židy z oblasti Judska a Jeruzaléma (Matouš 26:73, Marek 14:70, Lukáš 22:59; 23:6, Jan 7:1; 7:52).Toto napětí mezi „Galilejci“ a „Judejci“ má významnou obdobu v současných napětích mezi mesiánskými a ortodoxními Židy.

Ihned po vylití Ducha svatého došlo ke střetu základní skupiny a širší skupiny, která čítala tři tisíce věřících (Skutky 2:41).  Tito lidé nebyli z Izraele; přišli do Jeruzaléma na svátky. „V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na
světě“ – Skutky 2:5. 
Vyjádřeno dnešní terminologií, byli to „židé z diaspory“.

Byli tam však i lidé jiného etnického původu: „… Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové“ – Skutky 2:11. (Kréta je evropský ostrov poblíž Izraele). Celou skupinu tedy tvořili:

  1. „izraelští“ (galilejští) Židé
  2. Židé z diaspory
  3. konvertité k judaismu
  4. Evropané (Kréťané)
  5. Arabové.

Multietnická mezinárodní „církev“ se vyvinula později, když se evangelium
rozšířilo do Malé Asie a do Evropy. Model různých typů větví spojených
naroubováním (Římanům 11:17) však byl zjevný a byl do ekklésie zabudován od prvního dne. Tato směsice rozmanitých jazyků, kultur a národnostního pozadí vnášela do společenství napětí (Skutky 6:1).

Po návratu zahraničních hostů zpátky domů se evangelium rozšířilo do jejich národů. Každá národnostní skupina si hledala vlastní identitu, ba i jméno. „Právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ – Skutky 11:26. Židovští učedníci v Izraeli pro sebe zvláštní „označení“ nehledali, protože sami sebe považovali za nedílnou součást okolního židovského společenství – nemysleli si o sobě, že zakládají nové náboženství.

S nárůstem počtu sborů mezi pohany se vyvinuly dvě identity. V národech
se o nich mluvilo jako o „církvích z pohanských národů“ – Římanům 16:4, zatímco židovští věřící byli označováni jako „ostatek lidu Izraele“. „Zachoval jsem
si …..
zbytek lidu vyvolený z milosti” – Římanům 11:4-5.  Mezinárodní apoštolský koncil (Skutky 15) stanovil, že tyto dvě skupiny mohou rozvíjet své vlastní sborové subkultury.

Evangelium se nejen rozšířilo do Evropy, nýbrž proniklo i do společenství
„ortodoxních“ Židů v Jeruzalémě. Desetitisíce náboženských Židů uvěřily a shromáždily se kolem Jakuba. Zachovali si vlastní životní styl, věrnost Tóře i rabínským obyčejům, což se poněkud lišilo od způsobů původních galilejských učedníků. „Kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona… a žijí podle otcovských zvyků …“ – Skutky 21:20-21.

Tato mnohonárodní rozmanitost je přirozeným důsledkem původního pověření
kázat evangelium od Jeruzaléma, Judska a Samařska až na sám konec země (Skutky 1:8). Když se nyní evangelium od končin země navrací do Izraele, dochází k úžasné obnově situace, která do jisté míry odpovídá tomu, co existovalo v prvním století: mesiánští Židé v Izraeli a v diaspoře; a křesťané z každého kmene, jazyka a
národa (Zjevení 7:4, 9).

Print Friendly, PDF & Email
By | 2019-11-20T16:19:36+00:00 Listopad 20th, 2019|0 Comments

Leave A Comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.