by
1 srpna, 2020

This post is also available in: English Français Deutsch Español Português 한국어 Nederlands Italiano 日本語 Dansk ไทย

Útok, naděje a úleva

Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého…“ (Žalm 102:3)Žalm 102:1-13 je modlitbou člověka v soužení. Můžeme se s ním ztotožnit. Své nářky, obavy a smutek předkládá Bohu. Cítí se tísněn ze všech stran. Konkrétně mluví o svých nepřátelích a též o svém fyzickém těle. Přitom však v nás tato modlitba budí dojem, že se autor cítí vzdálen od Boha.

Ať už bylo důvodem cokoli, osobní zápas na Davidově straně nebo Boží nespokojenost s jeho činy, kvůli nimž Bůh očekává pokání; takové místo je pro každého z nás velice nebezpečné.

Jak lze v takové situaci předstoupit před Boha? Vidíme, že jeho tělesná, duševní i duchovní bytost je bez vláhy. David potřebuje vodu. Potřebuje přítomnost Ducha svatého, z něhož čerpal opravdový život. Ptáci, o nichž zde mluví, žijí na poušti a v rozvalinách, které symbolizují smrt a zkázu (verš 7).

Je zajímavé, že David popisuje pocit ptáčete, sedícího na střeše (verš 8). Kdy se o Davidovi píše, že byl sám na střeše? Bylo to, když spatřil Bat-šebu. Kam ho to zavedlo? Do této situace se David dostal, když nebyl tam, kde měl být.

Hloubku Davidova utrpení vystihují slzy, jimiž si ředí nápoj (verš 10). Každý je proti němu. Kde jinde v Písmu čteme o někom opovrhovaném? Právě na takovém místě vidíme Ješuu, jak úpí k Bohu z pustého místa, vzdálen od Boha, když se všichni až na pár věrných obrátili proti němu. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám“ (Žalm 22:2; Matouš 27:46).

Je to místo, kde je člověk zřetelně sláb a dokonce pochybuje – místo, kde se můžeme ocitnout i my. Ve 13. verši vidíme v Davidovi „kliknutí“ – obrací se k Bohu. „Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních …“

Změna nastává prohlášením, kým je Bůh a co zaslíbil. Žalm nelíčí pouze utrpení jednoho člověka; je určen nám všem. Nikdo není imunní vůči obdobím zápasů, zkoušek a smutku. Bůh chce, abychom se obrátili a opřeli se o něj.

Kdo jsou vězni, o kterých se zde zmiňuje, a o jaká vězení se jedná ve 21. verši? Strach ze smrti je jedním z největších vězení pro všechny, kteří nemají ochranu a útočiště v Bohu. On nás pozvedá nad tlaky tohoto světa. Vstoupíme-li do chval a uctívání, vzdáváme díky Bohu a plní nás jeho Duch. Nacházíme cestu ven ze svého zmatku, strachu i pochybností.

Na tomto místě přecházíme ze situace osamělého ptáčete na střeše k „obnově“, kdy se vznášíme jako orel nad všemi situacemi (Izajáš 40:29-31; Žalm 103:5).

Print Friendly, PDF & Email
By |2020-08-01T16:46:58+00:001 srpna, 2020|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Útok, naděje a úleva